Před ruským plynem už varuje i komunistický šéf

Bojím se, že pokud nepostavíme včas jaderný blok, staneme se zcela závislými na ruském plynu, který bude dodáván z Německa. Nejspíš vás pořádně překvapí, kdo je autorem tohoto výroku.

Je to totiž předseda KSČM Vojtěch Filip. Tedy člověk, který je na ruské ambasádě možná častěji než doma a k Rusku má nepochybně velmi vřelý vztah. Jak je to možné?

Je to totiž naše energetická realita. A je tak jasná, že před ní nemůže zavřít oči ani komunista. Poté, co politický tlak donutí prostřednictvím emisních povolenek nebo přímého zákazu provozovatele zavřít uhelné elektrárny, bude mít Česká republika pouze dvě energetické cesty. Buď ji bude táhnout jádro, nebo plyn. V obou případech budou doplněk tvořit obnovitelné zdroje. Žádná jiná cesta v nejbližších desetiletích neexistuje.

O to víc mě fascinuje, že se najde poměrně dost lidí, kteří neustále tvrdí něco jiného. Snaží se tvrdit, že českou energetiku potáhnou obnovitelné zdroje. No nepotáhnou. Stačí se podívat, jak to vypadalo na začátku letošního roku. Soláry ani větrníky nevyráběly prakticky nic. Vodních elektráren, které jsou schopné zimu vykrývat, máme bohužel málo. Z geografických důvodů není šance, aby jich výrazně přibylo. Baterie, o kterých básní zastánci obnovitelných zdrojů, jsou zatím schopné vykrývat spotřebu republiky možná tak hodinu, a to za nepředstavitelné peníze.

Já beru, že třeba za dvacet let může být všechno jinak. Třeba i dřív. No jo, ale co když ne? A hlavně, co budeme dělat do té doby? Zkrátka a dobře nejde říct, tak to pár let bez elektřiny a tepla nějak vydržíme. Nevydržíme. Nevydrželi bychom to ani pár dní. Zastánci obnovitelných zdrojů také neustále balamutí, že díky úsporám klesne spotřeba elektřiny. Jenže ta místo toho neustále stoupá. A bude stoupat dál.

Zkrátka a dobře, ať se nám to líbí, nebo ne, musíme zajistit, že tady půjde po celý rok, každý den a každou hodinu elektřina i teplo. A to dokážeme momentálně díky uhlí, jádru a doplňkovým zdrojům. V budoucnu uhlí vypadne a musí být nahrazeno. Jádrem, nebo plynem. Jiná cesta není.

Z mého pohledu je jednoznačně lepší, abychom šli cestou jádra. Dokonce si dovolím tvrdit, že bychom o plynové cestě, myšleno v roli tahouna energetického mixu, vůbec neměli ani uvažovat. A to hned z několika důvodů. V první řadě je úplně nesmyslné, abychom přecházeli z uhlí na plyn. Z klimatického hlediska se nezlepší vůbec nic, možná i naopak. Bude to stát spoustu peněz a navíc se tím staneme neskutečně závislou, zranitelnou a vydíratelnou zemí. Naopak jádro, jakkoli má určitě taky svá negativa, je skutečně nízkoemisní. Můžeme si vybrat, kdo nám nové reaktory postaví. Pokud do nich nakoupíme palivo, tak ho budeme mít na řadu let dopředu. Tudíž nehrozí, že dojde k nějakému politickému střetu a někdo nám bude hrozit s rukou na plynovém kohoutu. Tohle prostě u plynu nejde. Ten jsme schopni mít v zásobnících možná tak na měsíc.

Tolik logické argumenty. Ty bohužel ne vždy vyhrávají. Mají totiž mocné protivníky v podobě lhářů. Jednak těch, kteří lžou o tom, jak je plyn vlastně ekologický a fajn. A pak taky těch, kteří lžou o tom, jak nás spasí obnovitelné zdroje, a že jimi musíme nahradit uhlí nejlépe hned zítra. Tihle lidé také pomáhají plynu, i když někteří možná nevědomky.

Když už si ale nebezpečí v podobě závislosti na ruském plynu uvědomuje dokonce i komunistický šéf, tak je možná přece jen šance, že by tentokrát logické argumenty mohly vyhrát.