Za problémy s elektřinou nemůže jen Putin, ale i EU

Evropa se bojí horkého léta. Před tím se bála studené zimy. Koho by ještě před dvěma třemi lety napadlo, že takhle vypadá pokrok ve 21. století…

Ohrožení energetické bezpečnosti evropských států se od začátku ruské agrese na Ukrajinu skloňuje ve všech pádech. Viníkem je nevypočitatelné Rusko. Jenže válka nenastartovala raketový růst cen plynu či elektřiny. Ty rostly již loni na podzim. A Rusko – bez ohledu na to, jaké je – v tom hrálo jen marginální roli.

Sherlock Holmes i Hercule Poirot by viníka energetické krize EU již dávno odhalili. Evropská komise, výkonný orgán EU, to nedokáže. Protože by musela ukázat sama na sebe. A na Evropský parlament, který jí její nápady nejen schvaluje, ale leckdy je ještě přitvrzuje. Ty nápady, zaštítěné „bojem za klima“, kterýžto boj přitom vede na celém světě vážně jen Evropská unie. Základním problémem všech „klimatických“ řešení, jež EU hrne na své členské státy, spočívá v tom, že ignorují realitu.

Ta je přitom jednoduchá. Snadno pochopitelná. Pro toho, kdo respektuje přírodní a fyzikální zákony.  Ty totiž říkají, že pokud chceme mít funkční zásobování elektřinou, musíme jí do sítě dodávat tolik, kolik jí odebíráme. Čili potřebujeme, abychom dodávky elektřiny měli stabilní a zároveň řiditelné. Což je to, co se nedá provozovat se zdroji, na které se rozhodla EU vsadit. Tedy s fotovoltaikou a větrnými elektrárnami. Ty, bez ohledu na přání eurokomisařů, fungují jen tehdy, když je příznivé počasí, a v případě fotovoltaiky navíc jen ve dne. Což jsou omezení, jež nelze překonat. Tím ovšem vzniká zcela zásadní funkční nepoměr v neprospěch těchto zdrojů. Protože ty uhelné, plynové a jaderné takové omezení nemají. Leč, ač je to zcela evidentní, orgány Evropské unie to vytrvale odmítají vzít v úvahu.

Tahle zatvrzelost je právě tím důvodem, který umožnil cenové šílenství, jež začalo loni zkraje podzimu. Jistě, velkou roli v něm sehrály i emisní povolenky. Jenže ty jsou také „klimatickým nástrojem“ EU. Umělým prvkem, který se navíc dostal do rukou finančním investorům, kteří spekulovali s jejich cenou stejně, jako to dělají s jinými cennými papíry.  I v tomto případě ovšem komisaři odmítali dopřát sluchu varováním, která se na ně jen hrnula.

Podstatou současného energetického problému totiž není neochota odstavovat uhelné zdroje (a také ty na plyn, neboť celkové emise zemního plynu jsou s uhlím srovnatelné). To není to, co žene ceny vzhůru. Ceny stoupají kvůli důsledkům ideologickým rozhodnutím politiků, jež nenabízejí skutečně funkční alternativu. Protože náhrada uhlí větrem a sluncem – bohužel – úplně funkční není.

V každém případě, teprve až ve chvíli kdy již ceny byly tak vysoko, že to nikoho před půl rokem ani nenapadlo, napadlo Rusko Ukrajinu.  Jistě, že v jeho zájmu nebylo evropským státům jejich energetickou situaci usnadnit, ale zároveň neporušilo žádné smlouvy a ujednání. Takže Rusko je vojenský agresor, který musí být po zásluze potrestán, ale za energetickou krizi v členských státech EU nemůže. Za tu může jen neschopné a ideologicky zcela zaslepené vedení unie. Tedy Evropská komise a Evropský parlament. Viníky ve druhé řadě jsou pak vlády členských států, které se dosud nedokázaly vzepřít nesmyslnému diktátu z Bruselu. Mezi ně se, bohužel, řadí i česká vláda.

Přitom nekompetentnost těchto rozhodnutí je zřejmá. Nejviditelnější je to nyní na plynu. Ten EU uznala jako přechodný zdroj, pro dočasnou náhradu uhlí, ač nejpozději od roku 2015 je známé, že emise CO2 z od těžby až po spálení jsou u zemního plynu prakticky stejné, jako v případě uhlí. A navíc plyn musí valná většina evropských států dovážet. Pohříchu asi 40 procent objemu z Ruska. Což je množství, které prostě rychle – tedy v průběhu pár let – nahradit nejde. S tím je spojené využívání plynu v elektroenergetice k vykrývání propadů dodávek kvůli nestabilitě OZE. Cena plynu spolehlivě zvedá cenu elektřiny kdykoli dojde na jeho využití. Dalším důkazem je zcela nevyřešená akumulace, jež je pro energetiku postavenou na OZE nezbytná pro období, kdy nesvítí slunce nebo nefouká vítr. EU dlouho vágně operovala s bateriovými úložišti. V tomto duchu měly a fungovat i elektromobily, jež se unie rozhodla lidem vnutit. Nikdy však unie nezveřejnila ani odhad obrovských nákladů i rizik, jež taková akumulace v celostátních měřítcích vyžaduje. Nejnověji svou nekompetentnost unijní úřednictvo prokazuje, když se oficiálně upíná k zelenému vodíku. Tedy vodíku vyráběnému díky elektřině z obnovitelných zdrojů. Tedy z těch, jež zatím nejsou schopné permanentně uspokojit současnou spotřebu členských států…

V součtu je pak logické, že ceny energií dále porostou. A EU, která růst cen způsobila, bude členským státům víc a víc mluvit do toho, jak mohou či nemohou svým obyvatelům a firmám pomáhat. Což je jistě jeden z cílů jejího úřednictva. Cesta k dostatku elektřiny za široce přijatelné ceny to však rozhodně není.

Je tvrdošíjný zelený postoj orgánů EU jen projevem tupé ješitnosti jejich protagonistů? Těžko. Nakolik se v něm asi projevují „stimuly“ a zájmy států, jež vnímají unii jako konkurenta, jehož je potřeba co nejvíc oslabit? V tom už zase Rusko prsty má. Ale jen těžko by to zvládlo samo.